Sektorová daň nejen pro banky a pojišťovny

Výběr daní se zhoršuje

Jedním z hlavních cílů Sobotkovy vlády je razantní zlepšení výběrů daní a odvodů. Bez toho totiž nebude kabinet schopen ufinancovat zvýšené státní výdaje (zejména sociální dávky, příspěvky a dotace), který slíbil. Bohužel, statistika prvního roku vlády, která již z části reflektuje nasazená opatření vlády, nehovoří příliš příznivě. Inkaso DPH sice v absolutních číslech roste, ale očistíme-li ho o růst ekonomiky, dochází k relativnímu poklesu. Tedy spíše než o zlepšení lze hovořit o mírném zhoršení. A otázkou zůstává, kde vláda vezme peníze na zvýšené státní výdaje.

Zatím se např. podařilo mírně zvýšit odvody ze zaměstnání (sociální a zdravotní pojištění), ale toho bylo dosaženo pouze vlivem zvýšení minimální mzdy a valorizací platů státních zaměstnanců. Zatímco v prvním případě se částečně podařilo postihnout šedou ekonomiku (číšník pracující oficiálně za minimální mzdu a dostávající zbytek na ruku), ve druhém případě je to velmi falešné, neboť vláda vybrala navíc jen to, co sama předem v nákladech na zaměstnance vydala. Zvažuje se tedy zavedení či zvýšení dalších daní. Poplatek za převod starších vozidel doposud nepostihnutých aktuálními ekologickými poplatky, mýtné na dálnicích pro osobní dopravu, zdanění přenosu dat či sektorová daň pro banky, pojišťovny, energetiku, telekomunikace a automobilový průmysl.  

Sektorová daň

Z hlediska ekonomické teorie sektorová daň opodstatnění nemá. Sice se neustále ozývají politické hlasy, že existují odvětví (bankovnictví, energetika, atd.), která mají bariérové vstupní náklady, a proto je tam dosahováno vyšších zisků, které je třeba spravedlivě zdanit. Zde se ovšem chybně dohromady míchá selhání trhu v podobě monopolu s pouhými vyššími vstupními náklady pro odvětví. Stát je tu od toho, aby v případě selhání trhu zasáhl a občany ochránil. Tedy pokud by např. v některém sektoru získal nějaký subjekt monopolní postavení, stát musí v zájmu občanů zasáhnout. To dělá např. pomocí Úřadu na ochranu hospodářské soutěže (ÚHOS), který schvaluje fúze a akvizice vedoucí k zisku významnějšího tržního podílu (typicky při akvizici řetězců samoobsluh nařizuje prodat některé jednotlivé obchody konkurenci tam, kde by v konkrétní lokalitě konkurence nebyla dostatečná). Nebo pomocí Českého radiotelekomunikačního úřadu či legislativy co se mobilních operátorů týče, kdy umožnil vznik virtuálních operátorů (z oligopolu s vysokými cenami vzniklo velmi konkurenční prostředí s polovičními cenami).

Sektorová daň tedy nemá co dočinění s bariérovými vstupními náklady do odvětví. Mimochodem, pokud by stát řešil monopol sektorovou daní, nic nebrání monopolu daň zcela přenést na koncového spotřebitele.  V případě bank, pojišťoven, energetiky, telekomunikací a automobilového průmyslu (tedy všech oblastí, kde vláda uvažuje o zavedení sektorové daně) se jedná o dokonale konkurenční prostředí - desítky bank, pojišťoven, dodavatelů energií, virtuálních mobilních operátorů a prodejců aut. Všude velmi rozdílné ceny a úrovně služeb - každý si může téměř na míru zvolit přesně to, co mu vyhovuje. O selhání trhu nemůže být vůbec řeč. Naopak takto svobodný trh, co se např. energií týče, nemají ani mnohé západní země.

Další politické hlasy volají po sektorové dani z důvodu převažujících zahraničních vlastníků firem v těchto odvětvích. Vlastníci si stahují část zisků do zahraničí a to je dle politiků špatně, tomu se musí zabránit (nebo to aspoň pořádně zdanit). Toto je špatná úvaha. Zahraniční investor si vybírá zemi, kde zainvestuje, postaví továrnu či založí banku. Vytvoří v dané zemi pracovní místa (primárně proto k nám zahraniční investory lákáme, i pomocí nemalých pobídek) a v případě služeb i posílí konkurenci. Časem se investor dostane po prvních letech setupu do černých čísel a inkasuje zisk (a to pouze tu část, kterou nereinvestuje). To je naprosto normální. Bez vidiny zisku by nikdo podnikat nezačal (stejně tak to dělá v zahraničí např. ČEZ). České firmy se moc netvářily na to, že by zvládly zprivatizovat Škodovku či zde vybudovat mobilní sítě. Chybělo jim know-how, které sem zahraniční investoři přinesli. Budeme-li cílově a neférově poškozovat zahraniční investory, už u nás nikdo investovat nebude (v této situaci se nachází např. maďarské bankovnictví či řecký průmysl), což povede ke ztrátě pracovních míst a omezení konkurence.  

Banky

Na trhu je přes 30 bank, stavebních spořitelen a družstevní záložen. Jsou zde velké banky, které inkasují od klientů nemalé poplatky a mají velké zisky. Pak jsou tu nové malé nízkonákladové banky, které nevybírají od klientů žádné poplatky, a protože zde teprve začínají (mají za sebou jen několik málo let existence), jsou ještě v malé ztrátě či velmi mírném zisku. Sektorová daň by poškodila především ty nové malé banky, které přinesly rušení bankovních poplatků a revoluci na poli poskytovaných bankovních služeb. Je to opravdu to, co chceme?

Pojišťovny

Pojišťovny jakýkoliv státní nesmysl v podobě zvýšeného odvodu ihned promítají do pojistného klientům. Naposledy se zdražilo povinné ručení po té, co sněmovna schválila povinný odvod z každé pojistky hasičům. Za sektor pojišťovnictví tedy daň zaplatí běžní spotřebitelé.   

Energetika

V Čechách máme díky oddělené a regulované infrastruktuře od prodeje energií jedno z nejvíce konkurenčních prostředí na světě, díky čemuž platíme za energie výrazně méně, než bychom platili při oligopolu pouhých několika málo prodejců. Porovnejme třeba plyn a elektřinu (vysoká konkurence) s vodným a stočným (monopol). Voda zdražuje každý rok o desítky procent a my nemáme možnost přejít ke konkurenci. Oddělit infrastrukturu od prodeje komodity by šlo lehce jako u elektřiny a plynu, ale nákup komodity na vodní burze asi realizovatelný není. Tedy toto je typické selhání trhu, které volný trh nevyřeší a stát by měl důrazněji zasáhnout (zatím zasahuje nedostatečně). Chceme stejně jako v případě bankovnictví poškodit zejména menší hráče na trhu, kteří donutili celý trh výrazně snížit ceny? Tratil by opět běžný spotřebitel.

Telekomunikace

Byly tu časy pouhých tří operátorů a předražených služeb. Nyní s příchodem virtuálů ceny spadly na polovinu. Opět, chceme poškozovat menší hráče na trhu, kteří jsou trhu a spotřebitelům tak prospěšní? Pokud by sektorová daň cílila jen na velkou trojku (O2, Vodafone, T-Mobile), zaplatili by ji všichni spotřebitelé včetně zákazníků virtuálních operátorů, neboť virtuálové si pronajímají infrastrukturu právě od velké trojky.

Automobilový průmysl

Pokud Škodovce, TPCA či malým subdodavatelům pořádně zatopíme, nic jim nebrání přesunout výrobu dál na východ (což se stejně již pozvolna děje, takže toto by byl možná poslední hřebíček do pomyslné rakve). Zde bychom trpěli především ztrátou pracovních míst.

Češi na daních více platit prostě nebudou

Místo neustálého zvyšování daní, které stejně v konečném důsledku platí všichni obyvatelé (mnohdy skrytě v cenách výrobků), bychom se spíše měli vydat cestou opačnou, čímž nemyslím pouhé kosmetické úpravy daní v podobě druhé snížené sazby DPH, která v současné podobě přinesla více problémů než užitku, a koncoví spotřebitelé změnu mnohdy vůbec nepocítili. Zrušit by se měly především daně, u kterých stojí výběr více, než se vůbec vybere (daň z převodu nemovitostí, silniční daň, daň z elektřiny, atd.). Jestli je vrchol Lafferovy křivky ekvivalentní složené daňové zátěži 50% nebo 60%, to nikdo přesně neví. Jisté ale je, že české daně tohoto vrcholu pravděpodobně dosahují. Už je ta celková daňová zátěž (včetně všech povinných odvodů a poplatků) zkrátka moc vysoká a lidé nejsou ochotni platit více. Dalším zvyšováním daní bychom pravděpodobně dosáhli pouze sníženého výběru.