Problém OKD

Uhlí je passé

Je třeba si veřejně přiznat, že uhlí má své nejlepší roky již dávno za sebou. V minulých stoletích nepostradatelná surovina nejen pro průmysl se stala v dnešní době vlivem technologického pokroku přežitkem. Parní stroje byly nahrazeny elektrickými ekvivalenty, topí se plynem a elektřina se vyrábí také moderněji. Světová poptávka po uhlí klesá. Evropskému uhlí na globálním trhu navíc konkuruje levné americké a asijské uhlí. A Evropané si postupně začínají více vážit svého zdraví a chápou, že čadící uhelné elektrárny či továrny za každým městem a chronické dýchací obtíže jejich dětí možná mají nějakou souvislost (viz u nás nejen Ostravsko a Mostecko).

Vlivem všech těchto faktorů je prodejní cena evropského uhlí dlouhodobě pod náklady na jeho vytěžení a uhelné doly se mnoho let potýkají s existenčními problémy. Rozumné by tedy bylo neživotaschopné doly zavřít a horníky rekvalifikovat. Ale vlády nejen ČR, ale třeba i Polska se tomuto řešení hornické otázky brání jako čert kříži a neustále do dolů sypou další veřejné peníze (pod čímž si můžeme představit nejenom přímé dotace dolům na udržení zaměstnanosti, ale i např. předčasné důchody, sociální programy, atd.). Krachující hornictví je tak za cenu vysokých nákladů uměle drženo při životě a problém se místo řešení neustále přesouvá do budoucna.

Kdy zavřít doly?

Před rokem se veřejně diskutoval ztrátový důl Paskov, letos se řeší již celé krachující OKD (cena akcií mateřské NWR dnes činí 10 haléřů, přičemž ještě v roce 2011 se akcie obchodovaly za necelých 300 Kč). V černouhelném hornictví a navázaných provozech pracuje na Ostravsku údajně cca 13 500 lidí. Kdyby se před rokem nechal Paskov zavřít, letos by se řešilo o 2 500 lidí méně. Přitom současná léta silného ekonomického růstu a rekordně nízké nezaměstnanosti přímo vybízejí k elegantnímu řešení hornictví nejen na Ostravsku. Průmyslu zoufale chybějí pracovní síly – kdy jindy bude pracovní trh schopen bez problémů absorbovat s Mosteckem dohromady zhruba 16 000 horníků? Roky hojnosti nebudou trvat věčně a dnes promarněná příležitost nás může v budoucnu mrzet mnohem více.

Já jsem horník a kdo je víc

Hornictví je ve východní Evropě již od dob bývalého režimu stále neprávem privilegováno. Komunismus potlačoval inteligenci (učitele, lékaře, atd. – s distorzí platů se potýkáme dodnes) a glorifikoval manuální pracovníky (obzvláště horníky) – i proto došlo během druhé poloviny dvacátého století k tak výraznému technologickému zaostání za vyspělým světem (kdy se Čechy z něčeho jako G10 po rozpadu Rakouska-Uherska propadly zhruba do G30-40). O co více byly horníci protěžování před sametovou revolucí (např. vysoce nadstandardním platem), o to tvrdší bylo probuzení po odchodu soudruhů, kdy se cena práce začala více přizpůsobovat tržní poptávce.

Dnešní horník stále požaduje vysoce nadprůměrný plat, dřívější odchod do důchodu a všelijaké sociální výhody, přestože to zdaleka neodpovídá hodnotě, kterou vytváří (ne že by nepracoval tvrdě, ale uhlí zkrátka dnes již takovou hodnotu nemá). A když i díky tomu krachuje jeho zaměstnavatel, tak požaduje dotace od státu. Práce v dole je jistě náročná. Ale o co větší nárok na předčasný důchod má horník oproti slévači v hutích, řidiči autobusu nebo hasiči? Těm všem i mnohým dalším se jejich práce také vykonává hůře v době předdůchodové a na rozdíl od horníků jejich zvýšená zdravotní rizika nejsou placena nijak nadstandardně.