Italská bankovní krize

Zdravý a kapitálově silný bankovní sektor je nutným předpokladem úspěšné a rostoucí ekonomiky. Střadatelé chtějí mít své vklady bezpečně uloženy a investoři si potřebují půjčovat za rozumných podmínek. Stabilitu bankovního trhu moderuje centrální banka a skrz pravidla kapitálové přiměřenosti reguluje komerčním bankám podíl rizikových aktiv v portfoliu. Za kumulaci rizik nad rámec povolených limitů by mělo následovat odebrání bankovní licence. Jak se ovšem v rámci evropského společenství neustále přesvědčujeme, výklad těchto pravidel hry je otázkou kulturních zvyklostí každého státu. Zatímco přístup německy mluvících zemí je nekompromisní, smysl pro férové statistky a dodržování pravidel je u států jižní Evropy až nebezpečně benevolentní.

Ekonomické problémy jižních států

Španělsko, Řecko, Itálie. Stejná zeměpisná šířka, stejné ekonomické problémy. Přezaměstnaný a nad poměry placený státní sektor, byrokracie, vysoká nezaměstnanost (u mladých až 50%), vysoký státní dluh (Itálie přes 130% HDP) a křehký bankovní sektor plný toxických aktiv. Kombinace parametrů nutně vedoucí k nízkému ekonomickému růstu, který zacykleně zhoršuje vše výše uvedené. Za normálních okolností by nutně musel následovat krach, ale v rámci EU se už stalo pravidlem, že sever vždy zatáhne dluhy jihu a jede se dál.

Italské banky

Problém se netýká jen nejviditelnější Monte dei Paschi di Siena, která již několik let funguje v krizovém režimu a zahraňoval ji už jednou stát. Špatnými úvěry je prorostlý celý bankovní sektor, což potvrzují zátěžové testy ECB. Střídmé odhady hovoří o 20% (10 bilionů korun), což je poměrově zhruba 3x více než bylo v USA v době vrcholící finanční krize (2009).

MMF opět snížil odhad ekonomického růstu Itálie, v letošním i příštím roce na pouhé 1%. Zpomalující ekonomika přitom povede skrz zhoršenou finanční situaci fyzických i právnických osob k dalšímu navyšování nesplácených úvěrů. Rekapitalizace bank se zdá být nevyhnutelnou a mnozí nejen italští bankéři po ní volají již nyní. Italská bankovní krize by totiž pravděpodobně přenesla řetězově problém i na francouzské banky a dohromady by tyto dvě velké evropské ekonomiky mohly zažehnout další celosvětovou ekonomickou krizi.

Privatizace zisků, socializace ztrát

Oblíbený evropský model podnikání na poli bankovnictví. Když se daří, akcionáři stahují zisky skrz dividendy do své kapsy, a když se dařit přestane, ztráty platí daňový poplatník pod heslem „too big to fail“ (tolik velkých bank nemůžeme přece nechat zkrachovat, to by mělo obrovské dopady na celé hospodářství). Přestože nová pravidla bankovní unie EU zakázala toto zahraňování bank z veřejných peněz, Itálie bude vyžadovat výjimku. A když ji výjimka schválena nebude, pravidla pravděpodobně kreativně obejde (podobně jako např. ČR s nepovolenými dotacemi pro ČSA – stát nemohl ČSA zadotovat přímo, tak peníze poslal jako půjčku skrz státní podnik Osinek).

Po Brexitu odchod Itálie?

Itálie roste ze všech vyspělých ekonomik světa nejpomaleji již 30 let. Hospodářský růst podlamuje od roku 2002 Italy přijaté euro, které se v měnové unii s Německem ukazuje jako příliš silné pro tamější ekonomiku. MMF prorokuje Itálii 20 ztracených let stagnace. Ve světle Brexitu by mohly posílit nálady na opuštění eurozóny, což by bylo pro Itálii z čistě ekonomického hlediska pravděpodobně správné rozhodnutí, ale nejen geopolitické dopady na společný evropský projekt by byly značné. Z opačného úhlu pohledu může doposud trpělivé Němce přestat bavit dotovat nad poměry si žijící jižanské státy.

Trhy Brexit relativně ustály, ale sledovat co rok odchod jedné země z EU/EMU by asi příliš dobré nálady na burzy nepřineslo.