Ústavní soud: Podpojištění cestovek půjde na vrub pojišťoven

Regulované nájemné

Přestože od sametové revoluce uplynulo již čtvrt století a dobrou třetinu dnešní populace reálný socialismus zcela minul, stát si neustále libuje v přerozdělovacích principech blízkých morálnímu hazardu. Po dlouhou dobu bylo nejviditelnějším případem regulované nájemné, kdy stát diktoval vlastníkům nemovitostí, kolik si mohou účtovat za pronájem. Státu bylo jedno, že takto směšné nájemné nepokrylo ani náklady na údržbu, že bylo možné nemovitosti pronajmout za několikanásobně vyšší tržní nájemné či že třeba majitel bytu sám potřeboval bydlet, ale nájemníka s tzv. dekretem nemohl nejenom vystěhovat, ale dokonce mu ještě musel dotovat bydlení ve svém ze svého. O způsobenou škodu se vlastníci nemovitostí ve Štrasburku soudí se státem dodnes.

Podpojištění cestovek

Zatímco regulovanému nájemnému před pár lety částečně odzvonilo (zvýšení nájmu nyní možné je, ale pouze částečně a jen s posvěcením soudu), ústavní soud před pár týdny přišel s novinkou – náklady za podpojištění cestovních kanceláří ponesou pojišťovny a nikoliv mnohdy nezodpovědní klienti, kteří neváhají svěřit desetitisíce včera vzniklé garážové cestovce. Je to velmi unikátní anomálie. Pokud naletíme podvodníkovi, který nám místo objednaného mobile zašle cihlu, náhradu škody vymáháme po podvodníkovi samotném. Ani stát ani pojišťovna kupodivu toto nehradí. Z čehož plyne, že elektroniku nakupujeme výhradě u solventních partnerů, kteří nám objednané zboží a služby skutečně dodají a ne u včera vzniklých eshopů bez referencí, kde je riziko ztráty peněz nemalé.

S cestovkami je to jiné. Koupíme-li si zájezd od kanceláře, která je před krachem (nebo dokonce byla účelově založena s úmyslem zkrachovat a vyvést peníze z již zaplacených zájezdů), škodu nám nahradí pojišťovna. Posílený institut ochrany spotřebitele má samozřejmě smysl v případě, kdy cestovka zkrachuje během našeho pobytu v zahraničí a my nemáme jak se dostat zpět do vlasti. Na to je cestovka pojištěna ze stejně dobrého důvodu jako řidič na odpovědnost (povinné ručení). Ale hradit celou škodu plně všem, zcela bez omezení a navíc na účet pojišťovny?

Cestovní kancelář má dle zákona povinnost mít pojistku proti úpadku. Problém je v pojistné částce, která je v zákonu definována pouze jako přiměřená. Vyšší pojistná částka = dražší pojistka, kterou v ceně zájezdu musí plošně zaplatit všichni klienti. Tedy cestovky se obvykle pojišťují na méně, než kolik by bylo žádoucí. Když pak dojde ke krachu, může pojišťovna dle selského rozumu hradit škodu jen do výše pojistné částky (shoří-li nám rodinný dům, který máme pojištěný na 1 mil. Kč a škoda je vyšší, nemůžeme nikdy a za žádných okolností dostat více než onen 1 mil. Kč). Nicméně dle ústavního soudu mají nově pojišťovny hradit škody zcela neomezeně. Tedy opět, stát místo řešení problému přesouvá náklady z něj plynoucí na bedra soukromého subjektu, tentokráte pojišťoven. Přitom legislativní řešení by bylo velmi jednoduché – definovat pojistnou částku např. jako ekvivalent průměrných nákladu na zpáteční cestu do vlasti x 2 (aby tam byla dostatečná rezerva) a klientům oznámit, že pojištění kryje pouze tento úkon. Institut ochrany spotřebitele zachován a morální hazard omezen (lidé si přestanou kupovat zájezdy u neprověřených cestovek).

Co na to pojišťovny?

Pojišťovnám se pochopitelně nález ústavního soudu nelíbí a konkrétně v tomto případě postižená pojišťovna Generali se bude dál bránit právní cestou. Vzhledem ke světové unikátnosti nálezu českého ÚS má Generali slušnou šanci na úspěch (pakliže v blahobytu netoužíme dohánět Venezuelu). Jaké to může mít dopady na sektor cestovních kanceláří?

Cestovní kancelář má zákonnou povinnost pojistku mít, ale pojišťovna nemá zákonnou povinnost pojistku cestovce poskytnout. Tedy v extrémním případě mohou pojišťovny přestat plošně poskytovat pojištění cestovkám, což by vedlo k zániku celého sektoru cestovních kanceláří. Pravděpodobnější je ovšem mírnější varianta, kdy se pojistky plošně zdraží všem, a ty poctivé a stabilnější cestovky budou skrz tento rovnostářský mechanismus dotovat méně úspěšnou konkurenci. V konečném důsledku to ovšem bude skrz zdražené zájezdy transfer peněz od odpovědnějších klientů spolehlivých cestovních kanceláří k méně odpovědným klientům nespolehlivých cestovek. Stejně tomu bylo u regulovaného nájemného, kdy se jednalo o transfery peněz od majitelů nemovitostí k nájemníkům s dekrety. Stejně tomu je u rozúčtování topných nákladů v bytových domech. Čtvrt století od sametové revoluce by se měli zákonodárci vážně zamyslet, zda není čas skoncovat s těmito výdobytky reálného socialismu.