Pojištění odpovědnosti za škody

Vlivem vědeckotechnických revolucí posledních století nabývá způsob života neustále nových rozměrů, který tlačí jedince často i do nedobrovolných aktivit s vyšším objemem odpovědnosti z možné realizace rizik. Příkladem budiž jízda automobilem, která zcela vytlačila sympatické čtyřnohé dopravní prostředky lichokopytníkovitého charakteru. Dnešní morální a ekonomická odpovědnost za své jednání již nemusí být pro každého únosná. Naštěstí alespoň pro tu ekonomickou část tu máme pojištění odpovědnosti za škodu.         

Právní stránka

Jednání jehož důsledkem vznikne škoda může být úmyslné či z nedbalosti. Úmyslné jednání by se dalo dále členit na konání s přímým úmyslem (chtěl a udělal) a s nepřímým úmyslem (nechtěl, ale udělal). Jednání z nedbalosti můžeme dále větvit na vědomé (věděl a způsobil) a nevědomé (nevěděl, způsobil, ale vědět měl). Škodu druhému můžeme tedy způsobit vědomě a záměrně s jistým úmyslem a cílem nebo zcela nevědomě či nechtěně. Otázkou je, které druhy jednání by měly být nejen z etického hlediska předmětem pojištění odpovědnosti, a které už nikoliv. Problémem určitě bude objektivně klasifikovat každé konkrétní jednání, neboť nikdy nelze předpokládat u kohokoliv čistou ryzí racionalitu. Koncepce odpovědnosti za škody má několik poloh. Krajními body intervalu jsou: přímé porušení či zanedbání jasně definované povinnosti, které škodu jednoznačně zavinilo a tzv. objektivní odpovědnost, která si vystačí s příčinnou souvislostí - nebezpečná činnost => škodná událost - na bázi presumpce viny a míra zavinění se již nezjišťuje. Mezi těmito krajními alternativami leží nespočet variant s libovolnou konstrukcí.

Předmět pojištění

Za pojištěný subjekt, který způsobil škodu třetí osobě, přebírá dle vymezeného rozsahu rizik až do plné výše odpovědnost pojišťovna. V pojistné smlouvě je tedy nutno jasně nadefinovat přebíraná rizika a míru odpovědnosti. Nejběžnější produkty pojištění odpovědnosti za škody pokrývají oblasti provozu motorových vozidel, úrazů a nemocí z povolání, výkonu profese, občanského života a vlastnických práv. Ne ve všech oblastech je ponecháno rozhodnutí o pojištění na dotyčném subjektu, zejména u prvních třech kategorií se můžeme často setkat s variantou “dobrovolně povinné“. Při odškodnění bývají obvykle do kalkulace škody zahrnuty následující položky: ztráta důchodu (dočasná i trvalá), náklady spojené s léčením, bolestným, trvalými následky a pohřbem, náklady přímo související s budoucími dopady (výživné, odškodnění pozůstalých) a samotná škoda.

Povinné ručení

Pojištění odpovědnosti z provozu motorových vozidel aneb povinné ručení je jedno z nejznámějších pojištění odpovědnosti vůbec a má ve většině vyspělých ekonomik povinně smluvní charakter, což je dáno především značnou nepředvídatelností realizace rizik a možnými vyššími až katastrofickými škodami, které by měly pro většinu jednotlivců zcela likvidační charakter. V klasické matici finanční eliminace rizik by dle velmi nízké četnosti a velmi vysoké závažnosti byla odpovědnost z provozu motorových vozidel jasným kandidátem na pojištění, viz článek Orientujte se v pojištění 2. Otázkou tedy je, proč existuje zákonná povinnost a nikoliv pouhá dobrovolnost, neboť dle výše uvedené logiky by pro racionálně jednajícího člověka ekonomického neměl být problém učinit rozhodnutí. Zásah státu v podobě regulace by byl oprávněný v případě tržního selhání. Můžeme tedy považovat případné chybné rozhodnutí subjektu za tržní selhání? Nejen soudobá mainstreamová mikroekonomická teorie popisuje jednání subjektů za rizika. Zde je riziko charakterizováno jako stav, kdy známe všechny možné výsledky svého jednání s pravděpodobnostmi jejich realizace. Pokud jsme schopni ohodnotit (ocenit) všechny výsledky, nemáme již v rovnici žádnou neznámou a známe tedy očekávanou hodnotu, která je součtem možných výsledků vážených pravděpodobnostmi jejich realizací. Hrajeme hru s rizikem, která je považována za vyrovnanou, je-li očekávaná hodnota rovna nule. Jedná se o tzv. spravedlivou sázku. Je-li očekávaná hodnota kladná, jsme ve výhodě a naopak. Pokud jsme tedy v nevýhodě, hru bychom neměli podstupovat.

Pro ilustraci dalšího pokračování myšlenky si dovolím uvést jednoduchý příklad, který je sice zkreslen subjektivními odhady vstupních dat, ale jako demonstrace směru uvažování postačí. Máme průměrného řidiče středně velkého auta s ročním pojistným 6000 Kč, který má během jednoho roku 0,5% šanci způsobit škodu za 350 000 Kč, 0,05% šanci způsobit škodu za 3 500 000Kč a 0,005% šanci způsobit škodu za 35 000 000 Kč. Vyjdeme z výše popsaného vztahu o očekávané hodnotě: E(X) = P₁*X₁ + P₂*X₂ + P₃*X₃ + P₄*X₄ , kde X je událost (ušetřené pojistné či způsobená nehoda) a P pravděpodobnost realizace události X, a dosadíme: E(X) = 0,99445*6000 – 0,005*350 000 – 0,0005*3 500 000 – 0,00005*35 000 000 = 5967 – 5250 = 717 E(X) > 0

Vyšla nám kladná očekávaná hodnota, hru bychom tedy měli podstoupit, neboť jsme ve výhodě a homo economicus indiferentní k riziku by pojištění zavrhnul. Po reálném světě však chodí i rizikově averzní jedinci, která tvoří skupinu většinovou a rozhodli by se naopak pojištění přijmout. Doplňkem této skupiny by byli lidé k riziku indiferentní či ho dokonce preferující, kteří by samozřejmě stejně jako modelový homo economicus pojištění odmítli. Projevem indiference může být v tomto případě i obyčejná neinformovanost, špatný odhad či lenost. Jak již bylo řečeno, důsledky realizace většiny rizik mohou být pro jednotlivce závažné až likvidační, a proto společnost podává pomocnou ruku prostřednictvím státní regulace výše uvedené doplňkové skupině lidí, která by si pojištění dobrovolně nepořídila. Tímto dobrodiním nepomáhá společnost jen oněm druhým, ale především i sobě samým, neboť si posiluje šance na dobytnost případného pojistného plnění.  

Jak šel čas

Od roku 1955 až do konce tisíciletí u nás fungovala zákonná podoba. Existovala pouze jedna pojišťovací instituce a zákon plošně nahrazoval všechny detaily pojistné smlouvy a podmínek. Této podobě však chyběl základní duch komerčního pojištění – princip ekvivalence, což příliš nepřekvapí, neboť za dob minulého režimu by jakékoliv principy ekvivalence byly těžko akceptovatelné, zcela antisociální a odporně kapitalistické. Se začátkem nového tisíciletí dochází k zásadní změně ze zákonného pojištění na povinně smluvní a Česká pojišťovna přichází o monopol. Dozor nad pojišťovnictvím udělil 12 licencí a boj o klienty mohl nerušeně začít. Snaha o krátkodobé zachování cenové regulace v podobě tříletého úzkého koridoru cen značně omezovala možnost konkurence cenou produktu. Hlavní boje tedy byly sváděny v oblastech kvality produktů, zejména v rozsahu služeb a dalších výhod. Se zajímavou strategií přišla Česká pojišťovna, která se nepřímo rozhodla konkurovat cenou a de facto úspěšně obešla zákon. Klientům byla při podpisu smlouvy nabídnuta okamžitá jednorázová odměna (asi 200 Kč) za vyplnění krátkého dotazníku průzkumu trhu.    

Pojistné

Ve valné většině případů dnes výše základního pojistného pro osobní automobily závisí pouze na obsahu motoru, což hodnotím jako velmi nešťastné a nespravedlivé řešení. Velmi málo pojišťoven pro stanovení ceny pojistného zohledňuje i další faktory, např. bydliště či věk řidiče. Určitě je však třeba zmínit systém bonusů a malusů, který zohledňuje míru nehodovosti a nabízí zvýhodnění či přirážku k základnímu pojistnému, což může výslednou cenu pojistného značně ovlivnit. Tento systém má však potenciální a zneužitelnou mezeru, neboť je pojišťováno auto a nikoliv přímo řidič. V praxi tedy může čerstvý absolvent autoškoly usednout do velmi výkonného dědečkova auta a prohánět se silnicemi za podstatně nižší než adekvátní pojistné.  

Velmi mě proto zaujala myšlenka nepojišťovat auto ale řidiče samotného. Tedy nikoliv jedna SPZ, ale jeden řidičák na jedno pojištění. Podobný princip funguje v oblasti myslivosti, kde pro držení zbrojního průkazu kat. C (pro lovecké účely) je třeba mít sjednáno adekvátní odpovědnostní pojištění (nabízí pouze pojišťovna Halali). Tento princip pojišťování konkrétních osob se velmi blíží klasickému odpovědnostnímu pojištění za škody v občanském životě či při výkonu profese. U provozu motorových vozidel bude ale velmi obtížné určit únosné a spravedlivé pojištění pro obě strany (řidiče a pojišťovnu). Možnými determinanty pojistného by byly nejen věk, bydliště, vzdělání či nehodovost, ale i intenzita řízení či počet vlastněných automobilů. 

O pojištění se více dozvíte v článcích Orientujte se v pojištění 1 a Orientujte se v pojištění 2.