Bankovní poplatky a problematika jejich vracení

Bezpoplatkové bankovní produkty jsou „in“

Bankovní produkty bez poplatků jsou „in“ nejenom pro svoji nízkonákladovost, ale také u běžných účtů a spořicích produktů pro respektování základní podstaty bankovnictví vůbec. Klient dává své bance možnost si vydělat na jeho penězích tím, že je banka za úrok rozpůjčuje jiným a na oplátku poskytne svému klientovi odměnu v podobě bezplatných základních bankovních služeb (běžný účet) či úroku (spořicí produkty). Klient navíc něco utratí platební kartou (lhostejno zdali debetní či kreditní) čímž své bance přihraje další výdělek v podobě % provize z každé platby kartou provedené. U úvěrových produktů je zase férové v rámci zachování přehlednosti a porovnatelnosti veškeré náklady s úvěrem spojené (odměna za půjčené peníze, administrativa spojená se sjednáním a vedením produktu) integrovat do jediného parametru – úrokové sazby (u spotřebitelských úvěrů je zákonná povinnost uvádět tuto „celkovou úrokovou sazbu“ – RPSN).

Je z čeho vybírat

Na českém trhu působí v současné chvíli přes 30 bank, družstevních záložen a stavebních spořitelen a nejméně jedna čtvrtina z nich má v nabídce bezpoplatkové produkty v kategoriích běžné účty, spotřebitelské úvěry, kreditní karty a hypoteční úvěry. U spořicích produktů téměř 99% všech bankovních institucí nabízí tyto produkty bez poplatků – výjimku tvrdošíjně tvoří jen stavební spořitelny, které jako jediné drze zpoplatňují stavební spoření poplatky za zřízení a vedení produktu (budiž jim konec rychlý a bolestný). Zkrátka je z čeho vybírat – tedy kdo chce bezpoplatkovou hypotéku, najde ji stejně snadno jako bezpoplatkový běžný účet a ještě si vybere.

Pak je tu ještě ta část klientů, která bankovní poplatky z nějakého iracionálního důvodu má ráda a vybírá si banky, které účtují poplatky za velmi široké až důmyslné spektrum úkonů. Toto jednání plyne ze svobodné vůle těchto klientů, nikdo je k tomu nenutí, rozhodnutí je plně v jejich kompetenci. Pokud by kdokoliv z této skupiny poplatky milujících klientů přece jen procitnul a chtěl s tímto skoncovat, stačí se porozhlédnout u konkurence a najít si bezpoplatkovou alternativu. V poslední době ale stačí i pohrozit své současné bance odchodem a řešení přichází rychleji, než byste řekli slovo parazit.

Je oprávněné žádat poplatky zpět?

Z výše zmíněných úvah jasně vyplývá, že když už někdo ochotně a zcela dobrovolně poplatky platí a ví o nich předem před uzavřením smlouvy o hypoteční úvěr, je zcela neoprávněné je po bance žádat zpět. U soudu by snad šlo argumentovat pouze nepříčetností klienta v době podpisu úvěrové smlouvy či dodatečně zbavenou svéprávností klienta. Obojí je za hranicí jakékoliv etiky a morálky, kterou se právníci žalující německé banky oháněli více než dost. Nicméně kromě oné etiky a morálky byla hlavním nosným argumentem žaloby pro klienta nepotřebnost technických účtů k úvěrům, za které si banky poplatek nárokovaly. Německé banky pravděpodobně problém podcenily či ho rovnou zaškatulkovaly do kolonky „absurdní“ a dle toho vypadala i jejich obhajoba, neboť mimo technických účtů šlo jednoduše jako důvod poplatku uvést obecnou administrativu s úvěry spojenou, proti které nelze nic namítat a lze ji i lépe vyčíslit. Německý soud argumentu o pro klienty nepotřebných technických účtech vyhověl a nařídil bankám poplatky vrátit. Toto rozhodnutí hodnotím jako chybné, neboť nabourává samé základy principů svobodného tržního hospodářství, kde každý platí za služby tolik, kolik sám uzná za vhodné. Pokud se mi něco nelíbí, nemusím to kupovat a mohu si najít alternativu. Když není alternativy, přichází na řadu stát, který implementuje regulaci – pravidla hry, která vyrovnají postavení slabších klientů a silnějšího monopolního či oligopolního poskytovatele služeb (což případ bankovnictví a trhu s hypotečními úvěry rozhodně není). Každý poskytovatel služeb má plné právo si stanovit libovolnou cenu za svůj produkt, kterou zákazník může ale nemusí akceptovat. Rozhodně klientům nepřísluší rozebírat nákladové položky banky a diskutovat o jejich potřebnosti. Je to stejné jako žalovat pekárnu za příliš vysokou cenu upečeného chleba a vytýkat ji, že zbytečně utrácí peníze za marketing, který chlebu na chuti nepřidává a o tyto náklady neopodstatněně zvyšuje cenu každého bochníku. A proč zůstávat u vytýkání, proč rovnou nezažalovat pekárnu o vrácení takto vynaložených a účtovaných nákladů za všechen snězený chléb za několik let zpětně?